Prolog

 

 

Cesty i chodníky jsou promrzlé. Sníh ještě nenapadal, ale po karoseriích aut a oknech se již plazí vzorované škraloupy ranní námrazy. Vypadají jak krajky. Celý svět je oblečený do bílých krajek, třese se pod nimi a choulí se chladem. Hejno několika brhlíků, sýkorek a šoupálků poskakuje po opadané bříze a s hladovou nadějí vyhlíží ztracené žížaly, chrousty, prostě cokoliv do zobáku. Vzduchem se plíží nepříjemný odér smogu a temné mraky nad střechami domů v sobě nenesou nic dobrého.

Vlastnoručně pletená červená čepice i šála, stará omšelá péřová bunda v barvě kremžské hořčice, plátěné černé kalhoty do zvonu a ošoupané zimní boty. Její stárnoucí pokožka na tváři rudne zimou a na obočí se jí usazují kapky

z jejího teplého dechu. Vzdychá. Námahou funí. Táhne s sebou dvě plné igelitové tašky a její unavené ruce už jí slouží jenom jako kožené řemeny připnuté k trupu. Nemá v nich žádnou sílu ani život, prostě se jenom napínají směrem

k jádru země a drží. Drží a každý den doufá, že neprasknou. Na moment se zastaví, aby nabrala dech. Položí obě tašky na chodník, ale poutka nepouští, křeč v dlaních by jí to ani nedovolila. Hlasitě vydechne a rozhlédne se po ulici. Ještě pár metrů a bude na zastávce, na které by si mohla na moment odpočinout. Zrovna z ní odjíždí modro-bílá tramvaj.

Z pohledu na ni ji mrazí v žilách víc, než by kdy dokázal jakýkoliv venkovní mrazík.

Ta modrá je potřísněna krví.

Její krví.

A ona ji vidí.

Je si naprosto jistá, že ji vidí.

Ohlíží se za ní s tichým, ale neúprosným bolem v srdci, když si na druhé straně ulice všimne povědomé postavy.

Z černé octavie vystupuje vysoký hubený muž. Rozepnutý šedý kabát, pod ním jen modrá košile, riflové kalhoty

a kožené polobotky. Tvář má pobledlou, povadlou, s našedivělým strništěm a temnými kruhy pod očima. Otevře zadní dveře a pomůže ven z dětské sedačky roztomilé malé holčičce v dlouhém svetru s pandou a růžové čapce s dlouhými střapci.

Žena na druhé straně ulice na ně překvapeně zírá a její dlaně konečně povolí stisk tašek. Narovná se.

Její oči zaplavují stěží zadržované slzy.

A její srdce hněv.

Smutek, který jí ohýbal záda a který ji stahoval k zemi, který v ní doutnal a hučel, se nyní přeměnil v hněv a vytryskl vysoko vzhůru jako lávová erupce.

Holčička si hraje se svým oblíbeným letadlem. Létá tam a zpět a představuje si, že je v něm. Ve skutečnosti si nedokáže představit, jestli je pilotem, letuškou nebo cestujícím. Ve skutečnosti je v něm, jako je v člověku mozek nebo játra nebo srdce. Je v něm, je jím, létá.

Vrrrruumm.

Eeeeruuumm.

Nad jejím křehkým světem stojí její otec a upravuje jí čepici tak, aby zakrývala co největší část hlavy. Trochu se brání, protože ve své pečlivosti ji tahá za vlasy, ale nakonec je vše tam, kde má být, a tak, jak se patří. Otec ji chytí za ruku

a dovede na chodník. Pro jistotu se rozhlédne do všech stran, z čiré opatrnosti, z reflexivní snahy bránit své mládě. Nedokáže si dobře představit, jaké nebezpečí by na ni asi teď a tady mohlo číhat, ale nad tím on nepřemýšlí, jeho zodpovědností je její bezpečí.

Otevře kufr auta a vytáhne její batůžek. Barevný, se stužkami a pohádkovými připínáčky. Je to jeho malá princezna, jeho poklad a on to dobře ví. Možná není nejsilnější ani nejmrštnější, ve skutečnosti je kost a kůže a jeho motorická orientace nevystačí ani na nejzákladnější míčové sporty, ale je si jistý, že udělá cokoliv, aby ji ubránil před hladovými orly nebo vzteklými vlky. Už jednou to dokázal. Nikdo a nic se jí nedotkne. O to dbá, to je to nejdůležitější.

Důležitější než život.

Jeho.

Jejich.

Za okny je pozoruje pohodlně usazená kočka. Sleduje všechno, co se venku hne. I ji řídí instinkt. Její teplý kožíšek k ní nepustí chlad zmrzlé okenní tabule ani průvan proudící mezi starými zchátralými dřevěnými rámy. Už je stará

a opelichaná, jako dům, ve kterém žije. Kdo ví, kolik zim má ještě před sebou. Takovými problémy se nezaobírá, momentálně se soustředí jen na ty dva zmrzlé človíčky dole na ulici a na to, co se skrývá uvnitř té podivné barevné krabice.

Otec otevře batůžek a kontroluje, jestli je v něm všechno. Sešity, učebnice, pouzdro, pastelky, svačina. Zdá se, že na nic nezapomněli. Nasadí jí aktovku na záda, dlouhé popruhy jí rády sjíždějí z jejích drobných ramínek, a tak s ní neustále zápasí a ošívá se. Je to prcek. Vysoká asi jako urostlý hřib a těžká jako vrabec. Její bledá průsvitná kůže připomíná blány motýlích křídel a pod ní tepají fialové a modré žilky, nitky života. Křehká bytost z mlhy a porcelánu.

Vzpomíná si, když ho poprvé chytila za palec. Byl to jenom reflex, nic v té době nechtěla, nic si neuvědomovala. On jí ho nabídl jako se rybě nabízí návnada na vlasci a ona po něm jednoduše chňapla. Krvavá vrásčitá kulička. Oči měla po matce a jenom pro ně ji musel už navěky milovat.

Holčička, jako by mu viděla do hlavy, se na něj usměje a chytí ho za ruku.

Její dotek je jako vůně mražené vanilky.

Ano, je jako vůně.

Jako cit.

Jako překrásná melodie.

Ze které ho někdo násilně vytrhne.

Překvapeně rozevře oči a snaží se přijít na to, co se stalo. Co ho od ní odhodilo a jak má reagovat. Nejdřív vidí svou holčičku, stojí opodál, v bezpečí a to ho částečně uklidní. Tiskne se ke stěně domu a zděšeně na něj zírá, nejspíš začne brzy plakat.

Do hlavy, do zad i do prsou do něj buší pěsti, doprovázené hlasitými výkřiky. Neví, co je mu nepříjemnější. Chtěl by se bránit, ale něco v něm mu to nedovoluje. Žena v červené čepici se k němu znenadání přiřítila a začala do něj příšerně bušit.

A ječet.

V očích má slzy a šílenství vzteklého zvířete.

Mohl by ji chytit, mohl by ji odhodit, mohl by ji donutit přestat, ale nic z toho neudělá. Dokonce se ani moc nebrání. Nechává se bít. Nechává se bičovat její zuřivostí, vítá ji bez námitek a jenom doufá, že se jeho holčička příliš nerozpláče. To jediné ho trápí. Kdesi ve vzdáleném koutku mysli. Daleko, daleko vzadu.

Za bolestí.

Za očekáváním.

Za vinou…