Oblečeš si svou levandulovou teplákovou soupravu. Krásně voní a je hebká. To na ní zbožňuješ. Stojíš v hotelovém pokoji a kontroluješ, jestli jsi něco nezapomněla. Zbylé oblečení máš už zabalené v kufru, který na tebe čeká dole v autě. Telefon, peněženka, máš všechno. Vydáš se hotelovou chodbou k výtahu, z něj přes recepci a nakonec až na parkoviště, kde na tebe čekají.

Sofie a Mateo.

Slaďoučký Mateo.

Nevěnuješ mu žádnou pozornost, samozřejmě. Ačkoliv nejde si nevzpomenout na váš vášnivý moment ze včerejší noci. Nikdy by tě to nenapadlo, nikdy by ses dokonce neodvážila na to pomýšlet, ale tak nějak se to stalo, tak nějak ti to ujelo.

Ujel ti mladičký ptáček rovnou do kundičky a udělal ti tam moc dobře.

Byl pružný, byl pevný a dlouhý a byl přímo v tobě.

Pozdravíš se s nimi a sedneš si dozadu.

Z Matea vyrostl pohledný mladík, to musíš uznat, a i když tě kvůli tomu provázejí výčitky vůči Sofii, užila sis jak jeho přízeň, tak jeho vášeň. Připomněl ti něco, co už jsi dlouho necítila.

Donutil tě cítit se zase mladá a chtěná.

A to za ten hřích rozhodně stálo.

Teď se tím jenom nenechat unést a hlavně doufat, že se tím neunese ani on.

Věříš mu.

Věříš, že je rozumný.

Že se k tomu nebude zbytečně vracet a že tě neprozradí.

Co jiného ti taky zbývá?

„Jak ses vyspala?“ vyzvídá Sofie a ty si koutkem oka všimneš Mateova zvídavého pohledu.

Snad jí nic neřekl? Na moment se zarazíš.

„Nic moc. A ty?“

„Já spala jako dítě! Moje tělo se nejspíš snažilo užít si ten luxus na plno až do poslední chvíle. Hehe.“

„To se máš,“ proneseš opatrně.

„A co ty?“ Sofie se otočí na Matea.

Vidíš, jak na tebe zírá přes zpětné zrcátko.

„Není to tam ta vinice, ve které jsme byli? Tam vzadu?“ Rychle vyhlédneš ven z okna a snažíš se odvrátit její pozornost. Nechceš, aby si toho Sofie všimla, a rozhodně nechceš, aby viděla, že na něj zíráš i ty.

„Ne. Já myslím, že je to jiná.“ Chudák Sofie mhouří očima kdesi do dáli, kde sis vymyslela imaginární vinici, a Mateo už zase kouká před sebe na silnici.

„Co plánujete přes prázdniny?“ vyzvídáš, jenom abys nenápadně změnila téma.

„Těžko říct. Nevím, co Mateo, ale já si hlavně plánuju dočíst všechno, co mi chybí. Chápeš? Trocha odpočinku. Možná cestování. Jeden tábor. A pak příprava na nový školní rok.“

„Nuda,“ odfrkneš.

„Pro tebe určitě,“ směje se Sofie.

„Ještě si na chvíli zdřímnu, jestli ti to nevadí?“ navrhneš.

„Bez problému,“ mávne na tebe a ty s úlevou zavřeš oči.

Zbytek cesty už se moc nevybavujete, jedete několik dlouhých hodin a ty už chceš být hlavně doma. Odvezou tě až k vašemu honosnému sídlu, co nazýváš domovem, a tam tě vysadí i s kufry.

Rozloučíš se se Sofií, vystoupíš a vzadu za autem si nenápadně odchytneš i Matea.

Dáš si záležet, aby ses k němu přikradla, zatímco ti vykládá kufry, a věnuješ mu jeden letmý polibek a trochu delší a těsnější objetí než dvou obyčejných známých.

Mrkneš na něj a vyrazíš domů.

„Pa!“ máváš na Sofii uvelebenou na sedadle spolujezdce.

„Pa!“ mává ti zpátky.

Cítíš se trochu hloupě, ale cítíš se tak jenom vůči ní. Rozhodně ne vůči manželovi, který na tebe nejspíš ani nečeká uvnitř.

Otevřeš dveře, slyšíš, jak auto za tvými zády odjíždí, a slyšíš, že uvnitř je absolutní ticho.

Měla jsi pravdu.

Rozhlížíš se po opuštěné vile, ale jsi tam jenom ty a tvoje kufry.

Stereotyp, na který sis už před nějakou dobou zvykla.

Možná až moc.

Vybalíš si věci, zkontroluješ, jestli je všechno uklizeno a jestli je v lednici nakoupeno. Nechceš mít v domě služebnictvo, ale pravdou je, že je ten váš zámek až příliš velký na to, aby ses o něj dokázala postarat sama, natož když pořád pracuješ. A tak k vám jednou za týden přijdou dva lidi z agentury, kterou sis najala, neznáš jejich jména ani pořádně nevíš, jak vypadají, a ti nakoupí, uklidí a prostě všechno připraví tak, aby ty jsi mohla jenom přijít domů a odpočívat a zaslouženě si užívat vydobytého luxusu.

Vždycky jsi chtěla vydělávat hromadu peněz, a kdo ne? Ale nikdy tě nenapadlo, že to spolu dotáhnete až tak daleko. Rozhlížíš se po drahém nábytku, po luxusních obrazech a zbytečných dekoracích, jejichž hodnota by dokázala uživit skromnější rodiny třeba i na několik měsíců, ne-li celý rok. Ani si nevzpomínáš, kdy se to stalo. Kdy se to tady všechno nasbíralo? Kdy jste přešli z malého bytu do luxusního apartmánu a z toho do tohohle sídla? Kdy sis na ten luxus tak strašně přivykla, že už ho pořádně ani nevnímáš? Jsi pozér?

V momentě náhlé duševní retrospekce a sebereflexe si prohlížíš hrníček na kávu a přemýšlíš, kdo ho vybíral, kde ho kupoval a proč si vybral zrovna tenhle? Byla jsi to ty nebo tvůj muž? Byl to nějaký designer? Architekt?

Posadíš se v rozlehlém salónu na dlouhou sedačku a pustíš si příjemnou jazzovou muziku. Rozléhá se po celém sídle, jako by stěny byly reproduktory a ty se dál rozhlížíš po úrovni života, kterého jsi dosáhla… A přemýšlíš… co dál? Co bys asi tak ještě mohla chtít? Za čím jít? Co si koupit? Nové auto? Jachtu? Další dům?

Zase až tak nechutně bohatí nejste. Aspoň myslíš. Nejste milionáři. Nebo ano? Už si ani nevzpomínáš, kdy sis naposledy rozmýšlela nějaký nákup – z praktického nebo ekonomického hlediska. Kdy jsi naposledy počítala peníze? Připadá ti to něčím příšerné. Děsivé.

Mít všechno.

A přitom si připadat, jako bys neměla nic.

Chudá. Prázdná.

Vzpomeneš si na sebe ve věku Matea. Na dívku, která toho všeho chtěla jednou dosáhnout. Cílevědomou. Nadějnou. Perspektivní.

A teď to všechno máš. Už nemůžeš jít výš. Už nemáš kam jít dál. A tak pícháš mladičkého Matea – jenom protože v tobě něco probudil. Vzpomínku. Mlhavý pocit toho, jaké to bylo, když jsi byla ještě mladá a když jsi věděla, co chceš a za čím jít. Když jsi ještě měla po čem toužit.

Hlavní dveře se zabouchnou a ty slyšíš zvuk jedoucích koleček. Tvůj manžel se také vrátil z cest. Jeho přítomnost, i když ho ještě nevidíš, tě tak nějak nepříjemně dráždí.

Tak nějak nepříjemně sere.

A to ještě ani nepromluvil. A to ti ani nedal důvod.

„Lásko? Už jsi doma?“ Slyšíš, jak volá z předsíně.

„Ano! Tady jsem,“ voláš na něj ze salónu a otočíš se k němu.

Tvůj utahaný a šedivějící gladiátor v obleku, tvůj Teo.

Teodor s kufrem v ruce se zastaví v předsíni a usměje se na tebe.

„Jak ses měla?“

„Výborně,“ předstíráš úsměv. „A jak ty?“

„Práce, znáš to,“ pokrčí rameny. „Jdu se vybalit a pak osprchovat.“

Kývnete na sebe a on se vydá po schodech do horního patra.

Jak vřelé a milé přijetí. Skoro bys až zapomněla, že jste manželé. Je to víc tvůj spolubydlící než muž. Než milenec.

Vydáš se do kuchyně připravit si ovocný salát a udělat si pořádnou kávu. Už od rána se na tebe chystá migréna a ty bys tomu ráda předešla dřív, než ti znepříjemní celý zbytek neděle.

Slyšíš manžela, jak se umyl, převlékl a teď se ochomýtá po domě.

Míjíte se, skoro spolu nemluvíte.

Mrzí tě to a vytáčí zároveň.

Nejspíš bude zase pracovat. Na to už ho moc dobře znáš.

Nahlédneš do salónu, sedí před otevřeným laptopem, na očích brýle a něco do něj vyťukává. Skutečně mu to pořád stojí za to?

Vzpomínáš si na vaše divoké mládí. Na jeho surovost a divokost. Někde to tam v něm stále vidíš. I když už mu ve vousech i ve vlasech prosvítají šediny, i když mu tvář začínají pokrývat první vrásky. I přes svou práci v kanceláři, i přes těch pár let navíc, co oproti tobě má, pořád má postavu bojovníka. Díky všemu tomu cvičení a díky plávání. To vás kdysi spojilo a to se ti na něm líbilo. Láska k pohybu, láska k tělu a k tomu, jak ho pořádně utahat a zničit.

„Ahoj,“ pozdravíš ho.

„Ahoj lásko! Jak ses měla?“ ptá se tě znovu, jako by dočista zapomněl, že už jste se bavili, ani se k tobě neotočí od monitoru.

„Skvěle,“ odpovíš.

Opíchala jsem Sofiina syna a moc se mi to líbilo, pomyslíš si, ale neřekneš to nahlas.

„A jak ty?“ raději odvětíš.

„Spousta práce, znáš to,“ pokyne rukou.

„Znám,“ ucedíš. „Jedl jsi něco?“

„Jasně, jedl jsem ve vlaku,“ odbude tě.

„A nechceš něco?“

„Ne, říkám, že už jsem jedl.“

„No dobře.“ Opíráš se o ohromnou kuchyňskou linku a nespouštíš z něj zrak.

„Jestli chceš, dole v ledničce je sushi. Poprosil jsem, aby nám nějaké schovali,“ odvětí na oplátku.

Po tom ovocném salátu se cítíš spíš hladovější, a tak nepohrdneš.

Vyndáš si krabičku na jídelní stůl a začneš uždibovat svoje oblíbené hosomaki.

Slyšíš, jak ve vedlejší místnosti s někým telefonuje.

Unavuje tě to, tak příšerně tě to unavuje. Ta jeho předvídatelnost.

Schováš krabici a vydáš se za ním do rozlehlého obývacího pokoje. Spousta kachliček, spousta drahých předmětů, zrcadel, lustrů, kusů nábytku. A co z toho? Co z toho, když tvůj starý milovaný hřebec celé dny jenom někde běhá a lopotí a k tobě si pak večer lehá unavený a ospalý.

Z vašeho milostného života už se dávno stala spíše povinnost než radost. Mnohem častěji a mnohem vášnivěji si to rozdává s tím svým telefonem a s těmi jeho věčnými pracovními hovory.

Posadíš se provokativně na pohovku a čekáš, až skončí.

Chodí po místnosti v elegantních kalhotách a elegantní košili, ušité na míru, na každičký sval, který pod nimi hraje. Chtěla bys do nich zase někdy pořádně zarýt své nehty. Chtěla bys, aby si tě zase jednou vzal. Jako kdysi. Netušíš, kde se to v tobě tak najednou vzalo. Nejspíš za to může znovu probuzený chtíč. Rozvířené hormony.

Vypínač, který v tobě o víkendu spustil mladičký Mateo.

Konečně to položí a posadí se vedle tebe.

„Práce,“ utrousí.

„To určitě.“

„Co nového u Sofie?“

„Sofie se má fajn,“ odsekneš.

„Děje se něco?“ otočí se k tobě.

„Co by se mělo dít?“ Dobře víš, jak ho tenhle tvůj tón vydráždí.

„Nevím. Ale očividně něco ano,“ chytá se.

„Právě že se nic neděje,“ zašklebíš se.

„Co tím chceš říct?“

„Nic.“

Začíná ztrácet trpělivost. Nic nevybudí muže víc než „nic“.

„Ty máš teda náladu.“

„Já mám náladu?“ vyjedeš po něm.

„No a ne?“

„A ty sis všiml? Všiml sis, že máš i ženu? Přes ten telefon a počítač?“ Trochu přitopíš pod kotlem.

„Už zase s tím začínáš? Vždyť taky pracuješ? Co tě to vždycky tak najednou chytne?“

„Protože mě to nebaví. Chápeš? Nebaví mě to tady.“ Začínáš se do své provokace trochu moc vžívat.

„Jenom tenhle projekt. Musím ho dodělat,“ ukazuje na monitor.

„Myslíš si, že ti to věřím?“ Vstaneš a vyrazíš pryč ze salónu.

„Co tím chceš jako říct?“ osočí se.

„Nic. Nechci tím říct vůbec nic,“ kuješ železo, dokud je žhavé.

„To se mi snad zdá,“ už to v něm pění.

„A co se ti zdá?“

„Zdá se mi, že máš nějaký problém!“

„O, no tak pardon, jestli ti zbytečně otravuju život tím, že tady jsem, že něco chci.“ Děláš to schválně, schválně se ho snažíš vyprovokovat.

„Tak to není a ty to dobře víš. Krucinál, lásko, co se zase děje?“

„Už jsem ti to řekla.“

„Co ti přelétlo přes nos?“

„Co mi přelétlo přes nos? No to si ze mě snad děláš prdel!“ Tentokrát se vážně rozčílíš.

„No co? Co jsem zase udělal, že tak vyvádíš?“

„Nic.“ Ano, to slovo ho přivádí do nepříčetnosti.

„Do prdele, víš, jak to nesnáším! Normálně se mnou mluv jak s dospělým člověkem!“ Postaví se celý vytočený.

To je ono!

Mračí se na tebe a ty vidíš, jak mu pomalu najíždějí žilky na krku.

Takhle se ti líbí.

Zlý, velký, ošklivý!

„A já zase nesnáším, když mi lžeš.“

„Copak ti v něčem lžu? Copak já ti někdy lžu?“ Přistoupí až k tobě.

„Ty moc dobře víš, o čem mluvím.“

„To teda nevím.“

Drze na něj zíráš, stojí jenom kousíček před tebou a v očích mu začínají hořet jiskřičky. Už stačí jenom malý podnět, jedna dobře mířená rozbuška.

„Kdo ví, koho pícháš, když tu nejsem,“ vmeteš mu do tváře.

Konečně bouchne.

Překvapí tě, jak silně tě chytí a přimáčkne ke stěně.

„Takhle se mnou nemluv!“

To je ono! To je ta síla, na kterou si vzpomínáš.

Okamžitě z toho zvlhneš.

Chceš ho rozpálit do běla.

„Na víc se nezmůžeš?“ směješ se mu do tváře.

Pochopí, o co ti jde, pochopí tvou hru. Vaši hru.

Alespoň to si v tu chvíli představuješ. Představuješ si, co všechno by se mohlo stát, co všechno bys chtěla, aby se stalo.

Zakousne se ti do krku a přimáčkne se na tebe tak těsně, že skoro přestaneš dýchat. Cítíš tu animalitu, jak v něm křičí, jak tě chce roztrhnout. Skoro už jsi zapomněla, že to v sobě má. Přetáhne ti přes hlavu mikinu, pod kterou nic nemáš, jenom dvě roztoužená napnutá ňadra. Na stehnu tě tlačí jeho tvrdý mohutný ocas. Zajedeš mu prsty pod košili a zaryješ do něj nehty tak hluboko, až mu nejspíš vytryskne trochu krve. Divoce funí a přiráží tě ke stěně.

„Ano! Dělej!“ žadoníš.

Strhne z tebe tvoje značkové tepláky, jednou rukou tě chytí pod krkem a druhou do tebe zajede svými hrubými prsty tak drsně, až tě kousíček nadzvedne.

Zahalekáš vzrušením.

Zvíře se vrátilo!

Necháš ho, aby do tebe divoce narážel, aby se tě snažil zatlouct do stěny. Zběsile tě prstí a z tebe se za chvíli nejspíš stane ohromná fontánka lásky.

Na moment tě pustí, aby si mohl rozepnout kalhoty, ty se mezitím vymaníš z tepláků spuštěných u nohou. Zvedne si tě do náruče a znovu přitiskne ke stěně. Pevně ho obejmeš nohama. Zasune do tebe svůj tlustý kolík jediným mocným tahem.

Jaká slast!

Dráždí tě tím svým silným chlapským čurákem hluboko uvnitř. Není tak dlouhý a tak pružný, jako byl Mateův, ale je hrubý a pevný jako skála. Otírá se o všechny stěny tvé prahnoucí jeskyňky.

Prahnoucí po něm!

Taháš ho za vlasy a s každým přírazem hlasitě vzdycháš a křičíš.

A on ti mezitím divoce tiskne kozy, chce se do nich zakousnout, máš pocit, že ti je snad chce utrhnout. Proměnil se ve zběsilou bestii.

Bestii mezi tvýma roztaženýma nohama, nohama které ho nepustí, dokud tě neudělá.

Bestii zabořenou hluboko v tobě.

Bestii, která tě chce ušukat k smrti.

Nakládá do tebe všechnu svou sílu a energii. Netušíš, kde se to v něm bere. Píchá tě jak dlouho ne. A ty už ho znáš dost dobře, poznáš každý záškub a každou malou křeč, abys věděla, že se to blíží a že je i tvůj čas.

Cítíš, jak bude každou chvíli uvnitř tebe stříkat, a dokážeš se udělat přesně v tu samou chvíli, ve kterou se udělá i on.

Oba hlasitě vydechujete, oba si užíváte výstřik toho druhého.

Možná to bylo rychlé a krátké, ale bylo to dost intenzivní na to, aby ses bála postavit zpátky na nohy. Bojíš se, že tě tvé roztřesené a unavené svaly neposlechnou, že se ti podlomí kolena a že se svalíš na zem.

Ale on tě přidržuje. Líbá tě. Vášnivě a s láskou.

I ty ho miluješ.

Je to muž tvého života.

Milovala jsi ho od první chvíle a budeš ho milovat až do konce života.

Bez ohledu na to, s kým píchá na boku.

Líbá tě na krku a líbá tě na prsou. Nechceš, aby přestal. Směje se na tebe a ty se směješ s ním.

„Chyběla jsi mi,“ pronese tiše.

„A ty mi,“ hladíš ho po tváři.

„Co kdybychom na moment na všechno zapomněli?“

„To by se mi líbilo,“ koušeš si rty a souhlasně přikyvuješ.

Zvedne tě do náručí a odnese si tě do horního patra, do ložnice. Jako bys nic nevážila. Jako bys k němu byla přirostlá. Tam s tebou hodí o postel a ty se příšerně rozesměješ.

Zaboří ti hlavu mezi nohy a začne tě lízat. Krouží jazykem kolem klitorisu, nasává rty tvoje čvachtající pysky a pomáhá si prsty masírováním tvé náruživé mušličky. Je to ten nejpříjemnější aerobik na světě. Stehny mu tiskneš tvář a rukou si ho tlačíš hlouběji do klína. Moc dobře tě zná, ví, jak tě udělat během chvilky, ví, kde přitlačit a kde jenom pošimrat.

„Strč ho do mě,“ žadoníš.

„Cože?!“ překvapeně na tebe zírá.

A ty se probereš ze svých představ. Ano, až tak daleko jsi za takovou chvilku stihla dojít. Tak dlouho to v sobě držíš. Celou tuhle překrásnou představu. Nyní tak vzdálenou, kdesi v druhém patře, daleko od vás.

Stojí naproti tobě a pořád tě drží pod krkem.

„Strč ho do mě!“ zopakuješ ostrým tónem.

Je viditelně zmatený, povolí svůj stisk a poodstoupí.

Jenomže takhle to nemělo být, takhle to nemělo vypadat!

Chce se ti křičet a chce se ti plakat.

„Co je to s tebou?!“ trochu zavzlykáš.

„Se mnou? Co je s tebou?! Nejdřív jsi na mě naštvaná, křičíš na mě a pak najednou chceš, abych ho do tebe strčil?“

„A co je na tom tak k nepochopení?! Že chci, aby mě můj manžel pořádně vyšukal?“

Tupě na tebe zírá. Jak ty to nesnášíš. Jako tupé zvíře. Ano, tohle zvíře na tebe zbylo. Ne divoké a nezkrotné. Ale tupé a frigidní.

„Zapomeň na to.“ Nevydržíš se na něj dál dívat, a tak vyrazíš do patra.

„No tak počkej!“ volá za tebou, ale dál stojí jak přikovaný na místě.

Vrazíš do pokoje pro hosty a vší silou za sebou praštíš dveřmi.

Dneska budeš spát tady.

Čekáš, jestli za tebou dojde. Jestli ti zaklepe na dveře. Jestli cokoliv zkusí.

Ale nic.

Ticho.

To jsi to dopracovala.

Položíš se na postel. Bouří v tobě vztek a bouří v tobě ohromná spalující touha!

Když nechce on. Když nechce tvůj milovaný muž, tak ať! Nikoho se nebudeš prosit. Nemusíš a nemáš to zapotřebí.

Vytáhneš telefon a najdeš si v kontaktech Matea. Přemýšlíš. Nechceš, aby poznal, že jsi zoufalá. Nebudeš mu přece volat. Nebo psát. Nejsi malá holka.

Najdeš si ho na internetu a otevřeš si s ním chatovací okno.

Ale co!

Roztáhneš nohy, stáhneš si kalhotky a vyfotíš si svou roztaženou růžovou pipinku.

Odeslat.

Odesláno.

Netrvá to ani minutu, když se status zprávy změní na doručeno.

Chvíli něco píše. Zase přestane. Znovu píše. Znovu přestane.

No tak se vymáčkni.

Když vtom ti přistane ve zprávě fotka jeho ztopořeného ptáka.

Asi ses zbláznila!

Co kdyby to někdo viděl? Co kdyby na to někdo přišel? Vždyť je to syn tvé nejlepší kamarádky. Vždyť by to stejně tak dobře mohl být tvůj syn!

Jenomže ten pohled na tvou pičku a jeho protáhlého lišáka vedle sebe v tobě zase rozproudí krev. Ale nejenom to. Rozproudí v tobě i něco, co už jsi dlouho necítila.

Ten blažený pocit žádoucnosti.

Ten mladičký plamen!

Nic neodepisuješ. Naopak, chatovací okno zavřeš a smažeš.

Jedno víš ale jistě.

Ačkoliv to nemělo být víc než drobný úlet.

Jednorázová záležitost.

Malý flirtík.

Tak to rozhodně ještě neskončilo.

Minimálně si tím zatím vyplníš svou dnešní osamocenou noc v pokoji pro hosty.

Ve svém vlastním domě.

Sama se sebou.